Kladiva, kovadliny, hromy, blesky – se nekonají. Můžeme se tak vyhnout emocím vyjádřeným natolik abstraktně, že nikdo neví, co vlastně kdo a k čemu cítí. A už vůbec neví, proč to píše někdo do nějaké recenze.
Úvodem učiňme krátké resumé o tom, kdo je to vlastně Mick Harvey, protože možná více než běžná recenze je tato recenze o představení jejího širšího kontextu. Mick Harvey, jež vešel v širší povědomí jako ta menší část The Birthdays Party a posléze Nick Cave and The Bad Seeds, která nešla s otevřenou náručí vstříc tvrdým drogám, a zůstala ve věrné družbě s alkoholem. Zakládající člen obou zmíněných hudebních uskupení a člen několika dalších, z nichž za zmínku stojí hlavně jedna z reinkarnací Crime & The City Solution, či doprovodná kapela PJ Harvey napříč její kariérou. Mick Harvey má řadu dalších zápisů v pomyslném CV, z nichž se zaměříme dnes jen na jeden.
Serge Gainsbourg bývá někdy nesprávně označován jako francouzský šansoniér, což jen stěží vystihuje jeho roli ve francouzské hudbě druhé poloviny 20. století. Od šansonu, rocku, hudebních experimentů přes elektroniku, rap až k reggae, tak všude zanechal Serge Gainsbourg své stopy, nutno říci, že zalité pastisem, whiskey a bůhví čím snad jen proto, aby zakryl stopy po popelu z Gitanesek a všechny odstíny dámských rtěnek po sobě samém. Navenek hedónista, cynik a provokatér (řadu narážek na sex se stěží zletilými dívkami završil audiovizuálním Lemon incest, kde se válí v posteli s Charlotte svou, tehdy, 14 letou dcerou)[1] byl ovšem i zdatným malířem, filmařem, hnusákem (v přímém přenosu pronesené „I want to fuck her“ na adresu Whitney Houston, úrovní taktu projevu překonal až Radek Škarohlíd prohlásivší o Gabriele Gunčíkové, že „prdelku má hezkou, ale ksicht jako Jan Kanyza“) a jednou z prvních veřejně propíraných celebrit (která si to ovšem, zdá se, značně užívala).
Není těžké pochopit, co lákalo Micka Harveyho na hudbě Serge Gainsbourga plné slovních hříček a protichůdných hudebních stylů, když i on sám prošel rozličnými hudebními žánry. Mick Harvey přišel s prvním albem, které obsahovalo anglické covery songů napříč kariérou Serge Gainsbourga, v r. 1995. Pod názvem Intoxicated Man shrnul řadu pecek Serge Gainsbourga, aby jej následovalo další, Pink Elephants (1997) a po dlouhé odmlce vyplněné jinými hudebními projekty Delirium Tremens (2016). Údajný epilog celé série, album Intoxicated Women, vyšlo v lednu letošního roku. Ačkoliv není ani konec dubna, a tohle už je za pomyslnou druhou polovinou recenze, není třeba s „reckou“ na nic čekat.
Ve 14 „sonzích“, převážně duetů, shrnuje Mick Harvey to známé od Serge Gainsbourga, ale i opak toho. Věrně jménu desky stojí ve většině songů za vokály ženy, až na „Baby Teeth, Wolfy Teeth“, kde obstarává druhý vokál Harveyho syn, Solomon. Netřeba přemýšlet proč, ne všechny songy mají v pěveckých partech ženy. Sám Mick Harvey uvádí, že před nahráváním ani některé songy sám neznal i například proto, že některé („The Drowned One“ a „Wolfy Teeth“) jsou jen na záznamech z TV z 60. let, takže jde o výběr často i rarit, co překvapí i leckteré fanoušky.
V pořadí první, jak by řekl klasik, vál, „Ich Liebe Dich… Ich Dich Aucht Nicht“, je důkazem toho, že dokonce i němčina dovoluje dělat lovesongy, i když se jaksi přirozeně vytrácí erotický náboj originálu a podvědomě se do myšlenek vkrádá disciplína a do ruky důtky a latex.
Z tracklistu dle mého názoru pak vystupují zejména následující songy: „Pervert’s song“; „The Eyes to Cry“ je atmosférou natolik bondovská, že se při ní před očima vynořují dívky v bikinách, chlupatá, mužná hruď Seana Conneryho a doba, kdy bylo normální kouřit v kanceláři stejně tak jako vysloužit si nevinně eroticky laděným songem ban od katolické církve (true story za Je T’Aime… Moi Non Plus); Puppet Of Wax, Puppet Of Song“, „Baby Teeth, Wolfy Teeth“, „God Smokes Havanas“ a konečně závěrečný „Cargo Cult“, který je stejně temný a tajemný jako na původním albu Histoire de Melody Nelson.
Celkově jde výtečnou cover desku, která jen slepě nekopíruje, ale přináší ve většině songů to „něco navíc“, co by každý cover měl mít, i když jde často jen o drobnosti, leč působivé a fungující.
[1] Není těžké představit si, že toto byl jeden z inspirujících podnětů pro později nechvalně internetově proslulé vizuální a koncepčně dokonalé dílko Lemon party.
SLUSH 