2. prosince, Praha – Hořkosladká, nostalgická melancholie, jejíž temnotu statně přehlušovaly zástupy chytrejch telefonů, který zdárně nahrazovaly projekci. I takto by se dala nazvat první prosincová sobota pro všechny fanoušky finských HIM, kteří se s kapelou přišli rozloučit při jejich posledním turné před ohlašovaným koncem kariéry.
Poté, co jsem v ukrutné zimě zdolala dvoukilometrovou řadu vedoucí od fóra přes půlku Karlína, při které můj močovej měchýř pěl žalozpěvy, za který by se nestyděli ani mistři deprese – HIM, jsem se vítězoslavně ocitla jen pár metrů od pódia.
Čekání na hlavní hvězdu večera bylo co pět minut provázeno neidentifikovatelným zvířecím skřekem z řad publika, což mělo pravděpodobně frontmana kapely přilákat na pódium (neúspěšně).
Světla zhasla, Karlín praskající ve švech lovil očima na stage finskýho lamače dívčích srdcí. K mýmu údivu se ale na podiu objevila mladá americká předkapela Biters, se kterou jsem sice nebyla obeznámena, ovšem o to víc mě nadchla. Chlapci nás hromadně přenesli do ranejch osmdesátek s příchutí Def Leppard. Jelikož jsem relativně náročná na kapely tohoto ražení vznikající v dnešní době, příjemně mě překvapil fakt, že tahle formace ve mně neprobouzela dojem laciné parodie na těžký osmdesátý léta. Ba naopak, chytlavý riffy, charismatickej projev frontmana (s ještě charismatičtějším jménem – Tuk) nenechal nikoho chladným, a tak jsme byli všichni vděční za příval čerstvýho vzduchu, jež byl do publika pravidelně posílán.
Songy jako Stone Cold Love nebo 1975 se mi vryly do hlavy takovým způsobem, že bych jen těžko mohla najít nějakou výtku na výkon kapely.
Po pozitivní „předehře“ v podání Biters nás čekala přibližně dvacetiminutová čekačka, která se opět neobešla bez vřískotu fanoušků, kteří se vyžívali v hlášení planýho poplachu, že „už je to tady!“ Když se ale konečně na podiu ocitl Ville Valo, jekot jsem si neodpustila ani já (protože UŽ TO TADY FAKT BYLO). Finskej kvintet odstartoval jejich tour de lovemetal obligátní a neodmyslitelnou vypalovačkou Buried Alive By Love. Už po první skladbě zvlhly nejen oči rozněžněných dam (ale taky například čela, že jo) a nebylo divu – Valo ve svých jednačtyřiceti vypadá přinejmenším zachovale, což bylo možná zásluhou lichotivýho osvětlení, podtrhnutýho typickýma očníma linkama ala „ty jsem si neodličoval už asi týden“.
Kapela publikum oblažila průřezem svojí třiadvacetiletou kariérou. Zazněly hity jako Wings Of A Butterfly, Killing Loneliness, In Joy And Sorrow nebo The Funeral Of Hearts. Vypalovačky prokládali i singlama jako je můj milovanej The Kiss Of Dawn, Soul On Fire anebo Bleed Well. To všechno provázelo pochmurný osvětlení dodávající potřebnou atmosféru a průpovídky dobře naladěnýho Villíka. Když nezaměnitelnej baryton zavrněl do mikrofonu „Praha“ do kómatu upadla asi třetina publika a opět byla potřeba pustit na fanoušky trochu průvanu. Formace nezapomněla ani na cover-verzi všemi milované Wicked Game a jako jeden z přídavků zaznělo i fenomenální Rebel Yell od Billyho Idola.
Vokální um se Valovi nedá upřít. Plynulý přechody z nejnižších tónů, jež vzápětí proměňuje v growling, řev či falzety – ano, tohle všechno ze sebe dokázal vyloudit během dvou hodin koncertu.
Kapela si jistě pochvalu za svůj výkon zaslouží. Publikum o něco míň, jelikož v temným sále vypadaj ty zářící mobily fakt k pláči. Extra šťastná jsem byla, když se v mé blízkosti nachomýtlo stvoření křížený s Jackem Sparrowem, kterýho si vzal do parády houmlesák. O nic líp na tom nebyla ani jeho obstarožní družka, která dle výrazu měla přibližně 4 promile a vypadala jako ze šantánu (hodně lacinýho). Nebyla jsem zcela schopná rozpoznat, jestli se bijou nebo objímaj, ale každopádně to pár lidí okolo mě schytalo, páč do té své „objímačky“ zapojili i ostatní. Ochranka měla zjevně lepší věci na práci, než aby je vyvedla – třeba stát a hledět.
Uvidíme, zda bylo tohle rozloučení se kapely definitivní nebo si kluci hrajou na Zagorku a za 5-10 let se můžeme těšit na „nečekanej návrat“. Nicméně si můžu spokojeně odškrtnout další bod na svým seznamu.
Autor: Sabina Neoralová
SLUSH 