Report se nejíp píše ještě za čerstva. Takže já dodělávam posledního špačka marihuanové cigarety, otvíram si pelchovku jedenácti stupňového kozla a začínam datlovat.
První zkušenost s Dopethrone jsem měl cca před rokem v Drážďanech a musim říct, že spadnutou čelist se mi od tý doby ještě úplně nepodařilo vrátit do standardizované polohy. Bubeník, kterej do sebe hází jeden trip za druhým. Kytarista, co si rve do prdele tampóny napuštěný vodkou a zpěvačka … no, tu stačí přece jenom vidět. 
V den oznámení koncertu byl z každýho ochcávanýho zdiva na facebooku slyšet oslavnej status. Ale jak to bejvá, kámoši, který s tebou zpívali nacamraný a zhulený „SPEEEEEEEEEEEEEED!!!,“ když ti na YouTub skočil do playlistu brutální KILLDOZDER, tu buď nebyli a nebo to prostě vypekli. Takže sólo mise.
Na tuhle zábavu by se měl člověk správě připravit, takže beru dvě předbalený bůča, který jsem vyždímal ze svojí skutečně poslední rezervní zásoby a vyrážim směr sedmička. Dopaluju první, menší bůčo a jdu se podívat na Gospel of the Future.
Pokud chceš full expirience 007, tak kotel je jasná volba, nikde jinde totiž neuvidíš ani neuslyšíš úplně dobře. Pro sračky stačí sektor „tak trochu stání“ a já jsem si vybral sektor „bolí mě záda“ s pohodlným opěrátkem a dokonce i se sdílenou odkládací plochou na pyvo.
Upřímně, nikdy jsem o Gospel of the Future neslyšel, do týhle scény jsem se přiženil teprve nedávno, takže sórrry. Každopádně bůčo a bubeník v předu byl super katalyzátor pro zápek. Velký Ludwigy a činely s průměrem tak bžilion palců. Tempo 80 BPM a méně. Aparáty, který pomalu probourávaj střechu na sedmičce jak svojí velikostí, tak hlasitostí. V kotli úřaduje týpek s pivním kulichem. Nasazuju špunty. Velmi kvalitní sludge. Se spokojeným mručením odcházím na druhé bůčo před hlavním programem tohoto zábavného večera. Venku se slušně optám zpěváka z Gospelu, jestli si nechce poprdět. Odpovídá ještě slušněji, že nehulí. Very well then. Schovávam zbytek na později a jdu si zabrat flek, abych viděl aspoň kousek nějaký hlavy na podiu.
Tentokrát už blíž pozoruju nástup Dopethrone na pódium. Kytarista Vincent posílá masivní kedr směrem ke stropu sedmičky, kterej potom stejká zpátky na něj. Na aparátu má položenou levnou whiskey a začíná vazbit na Snort Dagger. Přichází zpěvačka Julie za začíná děsit … a křičet samozřejmě.
„We are Dopethrone. This song is called Planet Meth.“ … and the weed kicks in. Všichni se šklebí, xsichtí jak loupežníci a z kotle se pomalu zvedá smrad.
Na tomhle žánru hudby se mi nikdy nelíbil styl screamu/growlu. Postprodukovanej zní v pohodě, ale naživo ho nikdy nedokážou dost dobře „vychrčet, vyklokat“ (ehh? idk.) Nevim, asi to bude tim speedem. Dopethrone kombinujou mužskej s ženským screamem a nějakým způsobem to dohromady funguje výtečně.
Poslední song pochopitelně Killdozer. Z kotle už to táhne jak z psí boudy. Tempo je tak o bžilion BPM napálený a kapela působí trochu zmateně, ale aspoň byla extended verze a týpek s pivním kulichem stále vládne, takže je vše v pořádku.
Beru kazetu Transcanadian Anger a vyprovázím se sám.
FOTO: Karel Vyskočil. -} FOTOGALERIE
SLUSH 