Vůbec nechápu, jak jsem mohl předešlou desku Oceania ohodnotit devadesáti procenty. Možná to z části bylo kvůli recenzím na zahraničních webzinech, které byly v celku hodně pozitivní a já se jimi nechal zblbnout. No, teď už vím, že pro NME, Spin a Rolling Stone nejspíš píšou cvičený opice, mývalové nebo cokoli, co má větší mozek než lískový oříšek. Částečně to ale také bylo úvodní skladbou „Quasar“, která byla zrovna jedna (ze dvou) z těch lepších a také mě nejspíš zblbla a já si automaticky zařadil Oceanii pod značku „kultovní deska The Smashing Pumpkins.“ Později, kdy jsem si tu desku vlastně celý rok nepustil, jsem zjistil, že to rozhodně nebude jejich velký comeback od alba Zeitgeist. I když spousta „prestižních“ webzinů by se mnou nesouhlasilo.
Billy Corgan nedělá dobré a špatné desky, dělá pouze dobré a průměrné desky, a jak již z úvodu víte, tak moje měřítka tvorby The Smashing Pumpkins jsou značně pokřivená, a proto bych Monuments to an Elegy zařadil někam mezi desky Oceania a Zeitgeist, s tím, že Zeitgeist rozhodně řadím do škatulky „dobrá alba SP.“
Teď, když jsem vám Monuments to an Elegy zošklivil, tak začnu s jeho vychvalováním. Rozdíl oproti albu Oceania je, že tentokrát se nejlepší song nenachází na prvním místě, nýbrž na posledním, což je škoda, možná by to opět zmátlo pár pitomých recenzentů, takže pokud si přejete být oblbnuti a chcete propadnout lehce falešnému kouzlu nového alba, začněte se skladbou „Anti-Hero.“ Totiž, když Billy oznámil, že se chystá nové album, tak jsem se modlil za údernější a tvrdší kytarové linky. Chtěl jsem zkrátka další „Bullet with the Butterfly Wings“ nebo „Tarantula“ a bůh (Billy) mě nejspíš vyslyšel, protože „Anti-Hero“ je přesně tak agresivní, jak jsem si představoval. Díky bože.
Další song, který mě zaujal je „One and All„. Intenzita údernosti a tvrdosti kytarových linek je jen o trochu slabší než v „Anti-Hero„, nicméně zde to vynahrazuje chytlavá melodičnost a tempo. Znáte ten pocit, když slyšíte novou pecku, tak pokynete hlavou do rytmu a spokojeně zamručíte „hmmm“? Tak přesně takové to bude u „One and All„.
„Being Begie“ není žádný super nářez, ale jestli dokážete překonat kýčovité intro, tak narazíte na totální klasiku ve stylu The Smashing Pumpkins. Pokud někdo z vás čekal na další „Today“ nebo „Perfect„, tak tenhle song je pro něho jako dělaný. To samé se dá říct i o „Drum + Fife„, zkrátka skladba ve středním tempu s líbivou melodií, ale zato s pořádně zkreslenými kytarami. Za zmínku možná ještě stojí track „Tiberius„, který je na albu úplně jako první, a to je asi tak všechno.
The Smashing Pumpkins si prostě drží svůj průměr dvou výborných skladeb na albu, nicméně dnes už jen těžko můžeme od Billyho očekávat, že přijde někdy něco lepšího než byl Siamese Dream nebo Mellon Collie And The Infinite Sadness. Tímto degraduji své původní hodnocení alba Oceania z 9/10 na 6/10 a Monuments to an Elegy ode mě dostávají zdravých 7,2/10, protože „Anti-Hero“ a „One and All“ si určitě ještě v budoucnu někdy poslechnu.
SLUSH 